Profil

Osobní informace

Foto
Jméno
Ondřej Suchý
Narození
6.12.1982
Studium
Literární akademie, Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého, obor Tvůrčí psaní
Zaměstnání
Zájmy
divadlo, sport, počítačové hry

Divadlo

Funkce v divadle
herec, principál, režisér, dramaturg
Role
Smirnov (Medvěd), vodník/vrchní/mušketýr/Klásek (Lucerna), Bruno (Rozchod), kejklíř 2 (Bílá paní), otec (Bílá paní), Robert (Moje žena pije), Pepa (Tonda má ženskou), vypravěč (O Kuřátku), král (Královna Koloběžka první), koňák 1 (Královna Koloběžka první), hostinský (Čertův švagr), Lomov (Námluvy), Rebrotěsov (Slzy které svět nevidí), Giacomo Campo Forte de la Signoria (Dva muži v šachu), Kat (Druhá smrt Johanky z Arku)

Dotazník

O mně
Narodil jsem se v Praze a pražskému centru jsem věrný doposud. Dlouhá léta nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl někdy mít co dočinění s divadlem - lákala mě spíše novinařina, věnoval jsem se hře na violoncello. Ale někdy od patnáctého šestnáctého roku se to začalo postupně měnit. Nejprve jen nesmělými (a zpravidla nerealizovanými) dramatickými pokusy na gymnáziu, později napodobováním různých divadelních stylů, jak mě které oslovily, a s dokončenou maturitou už bylo poměrně jasné, že divadlo a já se navzájem asi nemineme.
Jak jsi se dostal k DiAj?
Vzhledem k výše uvedenému jedna z cest mne, sotva dospělého, vedla logicky k přijímacím zkouškám na DAMU. Nevzali mě. Zpětně se tomu nedivím, za předvedený výkon bych se dneska nevzal ani do komparzu. Leč na Fakultě humanitních studií UK mé divadelní krůčky pokračovaly v semináři Jana Vodňanského, posléze na zdravotní škole v ulici 5. května v Praze, kde jsem působil jako externí člen tamního hereckého kroužku. Asi v té době mi jedna osoba blízká vnukla myšlenku, že bych klidně mohl založit vlastní divadlo. Chvíli to trvalo, ale nakonec, v létě roku 2009, jsem ten nápad realizoval.
Čím je pro tebe divadlo?
Divadlo je mystérium. Může pro vás být vším, anebo také ničím, podle toho, jak se vám zlíbí. Ale stejně tak vážně, jako berete vy je, bere ono vás. Bude-li pro vás pouze odreagováním, nedá vám nic navíc.Miroslav Horníček říkával, že divadlo je vlastně setkávání - a měl pravdu. V jeden večer se v divadelním sále sejdou lidé s různými problémy a neduhy, aby společně sdíleli jeden příběh, přemýšleli o něm a možná se svých starostí i zbavili. Pro mě je divadlo možností komunikace, s diváky, s kolegy, se sebou samým. Je tvůrčí prací, kterou miluji, něco v čem jsem se skutečně našel a co už snad ani nedokážu nedělat. A je také obrovskou školou, jakousi soukromou DAMU. Aniž to vědí, mými učiteli byli třeba Josef Dvořák nebo Jan Werich, z jejichž práce či životních postojů se snažím poučit a toto poučení vložit i do své práce.
Co ti dává nebo naopak bere divadlo?
Bere mi spoustu času. Chce-li člověk poctivě odvést hereckou, neřkuli režijní práci, je to na jeden plný pracovní úvazek. Jsem přesvědčen, že dělat amatérské divadlo ještě neznamená dělat divadlo diletantsky a dopouštět se triviálních chyb. Takže od sebe i od ostatních vyžaduji takřka profesionální přístup a vysokou úroveň odvedené práce, což vyžaduje spoustu času. Na druhé straně je však možnost něco sdělit: prostřednictvím autora, ústy herce, viděním režiséra se podělit o myšlenku nebo poselství; stvořit příběh, který nabídne (ale nevnucuje!) zábavu i poučení; připomínat lidské hodnoty, varovat před nebezpečími. Myslím, že to za ten čas stojí.
Jaké žánry jsou tvé oblíbené?
Mám rád klaunský humor, tak, jak jej na jeviště postavila firma V+W, v něčem je mi blízký i expresivní klaunství Josefa Dvořáka. Humor by neměl být prvoplánový, alébrž inteligentní, vybízející k přemýšlení v souvislostech, které teprve jsou vtipné - jak to prezentují Cimrmani nebo anglický humor ve stylu Jistě, pane ministře. Na druhou stranu jsou mi blízké epické příběhy o hrdinech s chocholem hrdosti, o Donkichotech s velkým srdcem, o charakterech se smyslem pro čest a spravedlnost, kteří zůstávají morálními vítězi v každém boji (Cyrano z Bergeracu; Don Quijote; Dva na koni, jeden na oslu).
Jaká je tvá vysněná role?
Cyrano z Bergeracu